Expedice Ukrajina Rumunsko květen 2013 << Cestovanie

Na letošní jaro měl Offroadplowing naplánovanou expedici do jarních Karpat. V plánu jsme měli přejet v prvním týdnu všechny poloniny na Ukrajině a v druhém týdnu přejet do severní části rumunských Karpat.  Vyrazili jsme v sobotu  11tého května v brzkých ranních hodinách směr Ukrajina. 

Sestava byla - dva Nissany Patrol GR 6,5V8, jeden Patrol GR 3.0V4, Jeep Rubicon,  Mercedes G, Toyota LC100 a organizační Toyota LC105. V průběhu cesty na Ukrajinu, přes Bratislavu, Budapešť do Užhorodu, jsme se všichni průběžně sjeli, abychom ve večerních hodinách překračovali  hranice na Ukrajinu společně.  Pouze jeden Patrol dorazil na Ukrajinu sám v brzkých ranních hodinách druhého dne, neboť den před odjezdem se mu rozsypalo pravé přední ložisko kola, tak měl napilno, aby závadu odstranil a stihl nás dojet. Již večerní kempování za tmy, asi 30km za Užhorodem, nám připravilo lehký „prolog“, neboť před vjezdem na louku, kde jsme spali, byl hluboký příkop a bažina.

Hned ráno jsme za krásného suchého počasí  vyrazili na první poloninu – Równa. Pohodový dvouhodinový výjezd na redukovanou, rozporky, serpentiny a nahoře první krásné výhledy na vrcholky Ukrajinských Karpat a zasloužený oběd. Po obědě se trochu zatáhlo, pár kapek, na jednom Patrolu zjištěna prasklá panhardka, takže odjezd do údolí s demontovanou panhardkou k zavaření.

Ostatní vyrážíme po hřebenu s cílem najít co nejkratší cestu lesem přes údolí k další polonině Boržawě. Sjeli jsme z holého hřebenu po úzkém hřbetu přímo do lesa, tam levá a po rozbahněné vrstevnici držíme požadovaný směr. V pozdních odpoledních hodinách jsme přijeli do krásného sedla, malebného místa na kempování. Je však příliš brzy na to, abychom zde  zůstali, a tak pokračujeme dál. Po  dalším kilometru nás „za odměnu“ čeká velice členitá a úplně rozbahněná cesta v bukovém lese. Po dvou hodinách, kdy se s LC105 již podruhé“kutám“ navijákem přes kladku z hlubokého bahna, se vracíme zpět na zmiňovanou louku, kde kempujeme a čekáme na ostatní, kteří jeli do údolí vařit panhardku.  Večer u ohně, již všichni pohromadě, hodnotíme první den v Karpatech.

Druhý den se zčerstva znova vydáváme hledat zmiňovanou nejkratší cestu k Boržawě. Po včerejším odpoledním „bahně“ raději podle mapy najíždíme krásnou cestu v přesně požadovaném směru. To by podle mapy měla být pohodička ; nejdříve pojedeme potokem, pak nahoru do sedla a po něm opět do potoka, který navíc teče do vesnice, do které se chceme dostat.. Pokud bude cesta sjízdná, nemusíme asi 40km po silnici, ale navážeme rovnou po cestách přírodou.

 U prvního potoku, ke kterému vedou stopy od aut či povozů, však cesta končí. Vzala ji jarní voda, to je normální, bez problémů tedy skopeme metrový břeh a pomalu se prooráváme asi 100 metrů proti proudu potoka k cestě, která z  potoka pozvolně stoupá nahoru do sedla. První auto projíždí a vyjíždí z potoka,  všechna ostatní auta však ve vyjetých kolejích postupně zapadají, takže vše se odehrává na navijáku, těžší auta přes kladku a po hodině práce všichni stojíme na malé rovince před výjezdem do sedla. Postupně vyjíždíme nahoru – dole rozjezd, „zadout“, trefit správně rozporku, těsně zprava kolem buku nad vymletou dírou, zase rozporka a na závěr několik úzkých „branek“ mezi stromy.  Celý akce zabere hodinu, neboť hned na první rozporce šerif se „stovkou“svlíká o kámen gumu. Couvá zpět do potoka, tam výměna gumy a znovu nahoru, tentokrát již na jistotu.  V brankách těsně před sedýlkem se musejí blýsknout  i všichni spolujezdci, kteří postupně „na milimetry“ navádějí  svá autaJe krásně, svítí sluníčko a všichni si užíváme pohodový sjezd serpentinami v bukovém lese.  Sjíždíme ze sedýlka do potoka; někdo potok projíždí, někdo na navijáku – podle řidičských schopností a s ohledem na možnosti aut, pak přejíždíme bukový nálet a staré hatě, a zastavujeme. Před námi  v potoce, dvoumetrový schod a dva padlé buky, které tu musí bezpochyby ležet již celá léta. Vysíláme pěší průzkum s cílem zjistit, jak to vypadá dál, neboť po sjezdu místa, kde stojíme, by případný návrat byl možný pouze na navijácích. Je tedy lepší vědět, co nás čeká. Řekl jsem si, že dojdu až na konec – buď do vesnice nebo na nějakou „pohodovou“ cestu, ať víme, že tu v jednom potoce nestrávíme týden. Po hodině a půl chůze potokem, kdy není vidět známka  zlepšení cesty, se však otáčím a jdu zpět. Všichni netrpělivě čekají, s čím se vrátím.

Během čekání na výsledky průzkumu udržujeme pitný režim J - vládne bujará nálada. Po krátké poradě se rozhodujeme k návratu, ať je to jak chce, cesta zpět bude jistě kratší než pokračovat dál. Dohodli jsme se, že zakempujeme na stejném místě jako poslední noc, když bylo tak malebné. Takže všichni otočit (to nám v bahně na starých hatích trvá hodinu a půl), přes nálety zpět nahoru k potoku, pak výjezdem bukovým lesem zpět do sedla a trialovými brankami dolu do potoka a bude to.

První tři auta, byť na navijáku, se ještě před setměním dostávají z posledního potoka na cestu. My ostatní „vzadu“ máme po nich tak rozoranou cestu, že postupujeme velmi pomalu. Dostáváme se k potoku v bukovém lese, z kterého se však mezitím stala 30 m dlouhá nesjízdná cesta s hlubokými kolejemi. Uprostřed stojí Alfa team s Patrolem a hlásí, že mají „mrtvej“ naviják – nenechali ho „odpočinout“, tzn. zchladit, takže motor navijáku odešel. Bořek s „Géčkem“ tedy odvíjí lano, které natahujeme za cestu přes údolíčko, pak 20tku kurtu, a pak celé lano ze zapadlého patrola přes kladku.  Po hodině je venku. Dál se protahuje Bořek na navijáku.

Po Bořkovi čeká Alfa team výjezd prudkou levou odkloněnou zatáčkou těsně pod sedlo. Přesné načasování pohybu jednotlivých aut, vzhledem k množství funkčních navijáků, se v závěru ukázalo jako klíčové. Alfa team se rozjíždí do první branky mezi buky, po kamenech mu klouže levé přední kolo a o buk odstrojuje levé boční zrcátko. Takže couvnout a znovu, zaduje a tentokrát trefuje pravou branku předním pevnostním nárazníkem. To se povedlo náramně, neboť si ho srovnal tak, že ho má symetricky k levé straně, kterou trefil strom již dříve v Čechách. Na potřetí v pohodě trefuje branku a vyjíždí do zmiňované levotočivé zatáčky, kde zastavuje houpajíc se v bočním náklonu na dvou kolech. Opět lano z Bořkova Géčka, dvacka kurta, kladka a je nahoře.

Pak se vracíme přes potok zpět do cesty, kterou má před sebou Šerif. Vzhledem k hloubce kolejí jede celou dobu na navijáku, který necháváme průběžně odpočinout; když už je skoro venku, vypovídá službu Bořkův naviják. Vyndaváme lopaty, odhazujeme bahno před    „ přisátým Kilem“ a přes údolí natahujeme lano od Toyoty 105 – poslední funkční naviják. Příprava kladkostroje trvá hodinu – ukurtovat 105 vzadu za strom – lano z navijáku ze 105 přes dvě kladky, dvacítka kurta, náhradní lano přes kladku k LC100.

Padá tma, je jasné, že tu budeme spát, ale jsme rozhodnuti vytáhnout stovku na rovinu, aby kluci mohli v klidu v autě přespat a načerpat nové síly na další den. Začínáme tahat, vše se šponuje, ale auto se nechce pohnout ani o milimetr. Velím tedy stop, máme už jen jeden naviják.  Znovu vyhodnocujeme situaci, sundáváme ze střechy vafle (nájezdy) a teprve s jejich pomocí se nám daří dostat stovku ven. Pro dnešek máme hotovo, Alfa team má auto pod sedlem, Bořek Géčko na platě před výjezdem, Šerif Kilo za potokem a Toyota 105tka je jediná ještě před cestou přes potok. Děláme si oheň, trochu něco k jídlu a jdeme si lehnout s tím, že ráno to v pohodě „dorazíme“ až na hlavní cestu. 

Budíme se brzy. Abychom ranní „pohodu“ neměli příliš jednoduchou, tak celou noc pršelo, a kdo byl v Karpatech, tak ví, že promáčený bukový les je opravdová offroadová „lahůdka“. A aby vše bylo, jak má být, tak 105tka, která je za potokem má z nočního tahání navijákem vybité obě baterie a nejde nastartovat, stejně jako nejde natočit motorová pila. Začínáme tedy tím, že si pod plachtou děláme snídani, plánujeme jednotlivé kroky a po teplém čaji vyrážíme do práce. Musíme si vzhledem k podmáčenému podkladu a mokrému listí připravit cestu. Bereme motorovou pilu, na druhé drcnutí startuje – super, po hodině prořezávání padlých buků máme připravenou cestu.

První jde na řadu Bořek, musí vyjet nahoru – pod sedlo, aby dole na platě udělal místo Šerifovi. Bořek duje jak se patří, Géčku létají z výfuku brikety a na potřetí  je nahoře. Šerif startuje stovku a vyskakuje na cestu těsně kolem menšího buku, o který se lehce otře levými dveřmi, ale je nahoře. Teď už chybí jen 105tka, startuju přes „bástr“, zakoupený u fy Dajbych, jako jeden z mnoha doplňků, který vezu sebou. Auto bez problémů chytá na první. Přes potok vybírám jinou cestu – přímo mezi stromy. Rozjíždím se, je potřeba „zadout“, redukovaná dvě, hop do potoka, přejíždím ho, ale levým zadním kolem zůstávám v náklonu zapadlý v potoce. Navijákem přes kladku je auto venku za 5 minut. Krátký výjezd brankou na plato bez problémů, ale výjezd na cestu je po těch všech autech tak měkký a hluboký, že se nemohu rozjet. Jedu tedy přímo nahoru vnitřkem levé zatáčky, zavěšuji auto do cesty za přední kola a zbytek obstará naviják. Tak a to nejhorší máme za sebou. Cesta přes sedlo,  mezi brankami a dolu zpět do prvního potoka nám trvá 10minut. V potoce už na nás čeká zbytek party, který kempoval na stejném místě, jako druhou noc.

Potok zvládáme rychle, jen jedno auto na navijáku. Po průjezdu těch 7 aut tam a zpět,  se z potoka stala „dálnice“. Vyrážíme tedy dál směr polonina Boržawa.  Boržawu rsp. kopec Krásna jsme najeli, na doporučení domorodců, z jihu od řeky. Za vstup přes závoru na přístupovou cestu jsme zaplatili 250,- za auto. Na křižovatce tří cest se pak rozhodujeme, která je správná, na hřeben vedou podle mapy všechny, kromě té prostřední, ale tu doporučili domorodci, je sice „nejbrutálnější“, ale vybíráme tedy tuto. Výsledkem je krásný bezpečný výjezd – redukovaná dvě rozporky, jedna serpentina za druhou -  „dle stavu a povahy vozovky“ jedeme správně. Uprostřed výjezdu však na LC100 zuté obě pravé gumy. Kopání, řezání zvedání a přezouvání nám zabralo 2hodiny.

V pozdních odpoledních hodinách jsme vyjeli na poloninu. S ohledem na konzumaci alkoholu během přezouvání,  nebyl další postup možný, tak jsme zakempovali na hraně lesa, na místě s krásným výhledem. Večer hra na kytaru, neúspěšný pokus o opravu navijáku na Géčku a brzo spát, ráno nás čeká výjezd nahoru a dlouhá hřebenovka. Na Krásnou jsme vyjeli za nižší oblačnosti, takže na Boržawě, která se před námi otevřela byla nádherná hra světla a stínů od nízkých mraků.

Abychom se dostali na dlouhý hřeben Boržawy, bylo nutné sjet z Krásné dolu a zase nahoru, neboť cesta po spojovacím hřebínku je tak s bídou možná na čtyřkolku, ale určitě ne pro auto. Sjeli jsme tedy dolů, do malebného údolí s rozkvetlými loukami a hned zase nahoru – po jediné cestě, po které se dá z této strany Boržawa přejet přes hřeben. Koncový výjezd po hřebenu z  hranice lesa byl,  vzhledem ke své šířce na jedno auto , nádherným zážitkem. Po vydatném obědě jsme pokračovali  za krásného počasí, po hlavním hřebenu Boržawy až na poslední, autem sjízdné místo, kde jsme se spustili po severním svahu přímo do údolí. To že je to skutečně přímo bylo jasné po 100m jízdy, neboť cesta vedla stále přímo rovně bez jakýchkoliv zatáček a svah se čím dál více sklápěl do údolí, kratší a tím i prudší sjezd už prostě nebyl možný.

Po hodině jízdy na redukovanou jedna v rozporkách a přes několik metrových schodů jsme dojeli na rozkvetlou louku na kraji vesnice. Tam jsme najeli na asfalt. Silnice nás po 30km dovedla až do Koločavy,  kde jsme v Četnické stanici vzali za vděk Boršč, pivo a sprchu. Ranní slunce, následující den, nám odstartovalo jedny z nejhezčí ch výhledů celé expedice – čekala nás polonina Krásna. Znamená to pro nás tedy jet na konec vesnice, pravá do potoka, kus po proudu a pak levá do přítoku potoka, výjezd dvoumetrovým jezem nahoru na louku a hned hluboké rozporky. Vzhledem ke slunečnému počasí nám cesta „odsejpá“ dobře, je sice vlhčí, ale neklouže to, takže jsme rychle pod vrcholovým výjezdem. Kamenitá cesta na hřeben, která je produktem pokládání plynovodu po délce celé poloniny,  je vymletá od vody, takže ji musíme zprava objet. Sklon tak 40st.- po trávě, stopou odkloněnou  do hlubokého údolí, ještě ze neprší – po troše adrenalinu jsme nahoře.

Zastavujeme a kocháme se pohledem na celou Koločavu, která se pod námi prodírá dlouhým údolím.  Asi po půlhodině čekání na ostatní  jsme,  za jasné oblohy a dlouhých výhledů, pokračovali po hřebenu. Byli jsme komplet mimo Alfateamu, který vyrazil navštívit místní nemocnici s Milanovým výronem kotníku, takže tuhle poloninu museli vynechat. Z Krásne jsme sjeli v odpoledních hodinách, v údolí měl na nás čekat Alfateam s kýženým potvrzením od lékaře, ale nikde nikdo, byť jsme jim psali, že za 20minut budeme v údolí, zjišťujeme, že sedí v Koločavě v četnické stanici u piva.

Ihned vyrážejí na 20km dlouhou cestu, která měla být původně asfaltová, ale po 200m za Koločavou se ukázalo, že tam dlouho nikdo nejelJ, průjezd sedla, vyprošťování Hi-liftem vzhledem k nefunkčnímu navijáku, vyrovnání kamenů v potoce a další lahůdky  jim dalo pořádně zabrat. K nám ostatním na poloninu Swidowiec, kam jsme mezitím vyjeli a zakempovali, dorazili unavení a plní zážitků až v pozdních večerních hodinách. Kemp na hřebenu Swidoviece byl jedním z nejhezčích. Večer se utišil vítr, a tak jsme mohli u ohně posedět do pozdních nočních hodin. Ranní probuzení byl děs, déšť a mlha s viditelností tak 5m. Rychle jsme se zabalili a vyrazili dál po hřebenu.

Po ujetí asi 1km jsme se dostali nad mraky, vyjasnilo se a vykouklo i sluníčku, takže nejdelší poloninu na Ukrajině jsme si nakonec užili. Vzhledem k vyšší nadmořské výžce a ležícímu sněhu bylo zřejmé, že byť celý hřeben je neuvěřitelně rozježděný od aut, tak v letošní sezóně jsme zde první. Několikrát projíždíme menší sněhové jazyky, daří se nám bez problému vyjet příkré stoupání nad jezero a nakonec sjíždíme pod lanovkou po vyplavené sjezdovce do údolí – do Jasini. Doplňujeme zásoby a vodu, dáváme jídlo v restauraci  a vyrážíme na Howerlu - nejvyšší horu Ukrajiny na polonině Czarnohora.  Po příjezdu údolím potoka na rozcestí pod Howerlou zjišťujeme, že cestu nahoru vzala voda a je nesjízdná, vyrážíme tedy po druhé cestě zakempovat na menší poloninu, která sice nevede až nahoru, ale na jejím konci – pod vrcholem Howerly,  je nádherný výhled na západ slunce.

Cesta nahoru je krásný offroadový zážitek.  Další den ráno sjíždíme zpět na rozcestí, odkud se potřebujeme dostat přes hřeben. Vydáváme se cestou, o které domorodci tvrdí, že je nesjízdná, po dvou hodinách relativně pohodového výjezdu se dostáváme do sedla mezi Pietroš a Howerlu, odtud se potřebujeme dostat do Bogdanu,  abychom mohli pokračovat na PopIwan – druhou nejvyšší  horu. Vyrážíme tedy po úzké podmáčené cestě po vrstevnici, jedna zatáčka druhá, třetí, vše zdá dobré, až za další zatáčkou podmáčený sesuv na cestu. Vyndáváme krumpáče, lopaty a jde se kopat cesta. Po projetí vybudované cesty se dostáváme tam,  kam potřebujeme – ke krásnému jezírku v dalším sedle. Spustili jsme se tedy po rozbité cestě do Bogdanu,  kde právě probíhala svatba, již třetí, kterou jsme za uplynulé dny potkali, hold květen, měsíc lásky.

Za Bogdanem - v údolí u potoka pod PopIvanem rozbíjíme tábor. Po ranní kávě jsme druhý den vyrazili k výjezdu zpět nahoru, na poloninu Czarnohora k PopIwanu. Z nové čerstvě vybagrované luxusní cesty s dopravními značkami! Se nakonec vyklubal náročný výjezd. Na konci nové cesty byla totiž uprostřed lesa točna, kterou cesta končila. Místní pasák, který nás zastavil říká, že musíme 100m zpět a na cestu do lesa. Vracíme se tedy zpět 100m, tam vychází z lesa těžební cesta, jinou cestu nevidíme, a tak se po ní vydáváme. Po 60m vychází cesta na hřeben a stává se z ní standardní stará hřebenovka, s nadšením po ní pokračujeme,  vede správným směrem. Stále stoupáme, hřeben a sním i cesta se zužuje, jedeme místy po pasece, místy smrkovým lesem, stále výš a výš, až na jednu z pasek, kde zastavujeme.  Před námi je výjezd jak se patří, řadíme redukovanou dvě  a teď je nutné „zadout“. Povrch hlína, příkrá cesta se ještě klikatí mezi pařezy, odklání se z hřebenu do údolí, ještě že neprší. Uf, všichni jsme nahoře, na hřebenové cestě, která vede přímo od PopIvana.

Opět se kocháme nádhernými výhledy. Byť  potřebujeme na jih, vydáváme se na sever – prozkoumat, odkud cesta vede.  Jedeme opět po úzkém hřebenu, projíždíme jedno sedýlko, druhé sedýlko, blížíme se k Pop Ivanu a najednou Alfateam hlásí do vysílačky, že jsou na boku – v jednom sjezdu hlubokou úvozovou cestou chytli pravým předním kolem břeh a ten je v mžiku otočil, nic nebezpečného, ale spousta práce dát auto do“ cajku“. Padlo do měkka a nejeví žádné známky vážného poškození. Navijákem přes 4 kladky se nám ho daří po hodině kurtování a kladkování  vrátit na kola, srovnáváme ještě ohnutou spojovačku a musíme zkontrolovat kapaliny, které z auta vytekly. 

Náhle se spustili krupky a průtrž mračen. Dvě hodiny deště přečkáváme pod plachtou s teplým čajem a kávou – jak jinakJ. Tekutiny doplněné, jak v těle tak ve vozidle a vyrážíme dál, čeká nás dojet na konec poslední Ukrajinské poloniny. Odpoledne tedy sjíždíme z Czarnohory do údolí směr Rachow, večeři dáváme v kolibě ve „Středu Evropy“ (dle místních Rusínů prý skutečný geografický střed Evropy) a v nočních hodinách jsme překročili  Rumunské hranice. Od chvíle překročení hranic se nám spustil trvalý vydatný déšť, který po celý týden v Rumunsku v podstatě nepřestal.  Místa, která jsme plánovali v Rumunsku navštívit,  jsme museli operativně změnit. V reportáži z této expedice jsme se tedy soustředili na Ukrajinu, kterou jsme si všichni skutečně užili. Po následných letošních expedicích, např. do Tagliamenta, Alp apod. ,  se na podzimní na Ukrajinu zase vrátíme, užít si „Babí léto“ . Kdo by chtěl, můžete se přidat.

www.offroadplowing.cz